Je to tak, jak to je
Moje desátá návštěva Indie. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jezdit někam, abych objevila něco a nechala se fascinovat tak odlišným způsobem bytí.
Abych si mnohem později
uvědomila, že jsem jenom a stále hledala sama sebe.
Měla jsem to štěstí, když
jsem před pár lety navštívila zapadlé vesničky ve státě Tamil Nadu, kde
zůstala Indie ještě ve svojí srdečnosti a laskavosti, kde jsem našla lidi s rozzářeným
úsměvem a srdcem na dlani. Ne proto, abych si něco koupila, abych jim něco dala
a nebo podpořila jejich byznys.
Ale z radosti obyčejného
setkání. Tak jako to bylo kdysi dávno v malé rybářské vesnici, kde jsem se
věnovala jógové terapii a objevila pro sebe naprosto neznámý svět malinkého kousku
jižní Indie.
Vše se mění. Lidé, jejich
myšlení a záměry, vesnice i obchůdky.
Nejenom v Indii.
Je to velká výzva
nepodlehnout zklamání z toho, že každý se potřebuje uživit, že jóga a
ayurveda nejsou všemocné a lidé, kteří se usmívají, mohou mít i postranní
úmysly.
Spiritualita na každém
kroku, stejně jako natažené ruce, pochlebování a velká gesta a na druhé straně
nezájem a neochota, pokud nevyhovíte a nebo si stojíte za svým.
Když jsem ráno vykoukla
z hotelového výtahu, uviděla jsem tu realitu. A uvědomila jsem si, že
existuje nespočet realit a mohu hledat, co všechno pod tím ještě může být a co
všechno mě to může naučit a nebo prostě jenom přijmout, že tak jak to vnímám,
tak to prostě je.
Bez vzletných slov, bez
filozofování, bez očekávání a bez pocitů viny, když neobdaruji, nepřijmu a
nepochopím.
Nakonec každý se stará
jenom sám o sebe, je to přirozenost a pud sebezáchovy. A to jak syrově to
vnímám nejenom na svých indických cestách, ať už si to obalím do čehokoliv,
může být velmi osvobozující.
Myslím, že k tomu dojdeme
postupně všichni, jenom ten čas mámivého oparu a přikrášlování trvá tak dlouho,
jak dlouho jsme ochotní setrvat ve svém vlastním sebeklamu.
Welcome India.
Komentáře
Okomentovat