Příběh z indické nemocnice

Zřejmě se nám dějí různé věci proto, abychom získávali nové a další zkušenosti a možná také proto, abychom se naučili odbourávat svoje předsudky a obavy.

Svoji vlastní zkušenost z hospitalizace v indické nemocnici mám, ale tehdy mi bylo tak špatně, že mě ani nenapadlo něco sledovat, fotit a později rozepisovat.

Tentokrát se to seběhlo trochu jinak a opět nečekaně.

Když jsme v noci přeletěli ze státu Uttarpradéš do Keraly a ubytovali se v penzionu, mému muži začala téct krev z nosu. Vypadalo to nevinně a taky jsem mu říkala, že to by bylo, abychom nezastavili nějaké krvácení z nosu.

Jenže krvácení se tak rozjelo, až nás oba vyděsilo a tak jsem v pět ráno vyběhla na ulici hledat pomoc.

Pán z recepce od bambusových domků mi ihned sehnal taxi a postupně se z různých míst sbíhali další muži a ptali se, co se stalo.

Vysvětlila jsem situaci a už tady bylo taxi, aby nás odvezlo do zdejší nemocnice.

Krev crčela do ručníku a mě svírala úzkost.

Na urgentním příjmu se mého muže okamžitě ujaly dvě sestřičky, položily ho na lůžko, napojily na monitor a přišel lékař.

Rozběhla se spousta vyšetření nejenom proto, aby se zastavilo masívní krvácení z nosu, ale aby se zjistila příčina, proč se tak děje.  

Mého muže hospitalizovali a my jsme se stali svědky nesmírné laskavosti, profesionality a ochoty lékařů a sestřiček ve zdejší Sivagiri Sree Narayana Medical Mission Hospital Varkala nemocnici.

Asi hodinu po našem příjezdu do nemocnice přijel za námi majitel penzionu, ve kterém jsme ubytovaní, přijel i s kluky, kteří penzion uklízí, aby se zeptali, co se stalo a jak se daří. Majitel vedl dlouhý a zasvěcený hovor s lékařem, aby mi předal další informace a ujistil mě, že lékař je skvělý a nemám se bát.

Po spoustě papírování, které je třeba vyřídit, jsem byla u všech vyšetření nejenom jako morální opora J, ale také jako tlumočnice, i když v tom stresu jsem na oddělení ORL odpovídala zmateně, protože se mi z angličtiny stal jeden velký zauzlený ranec v hlavě. Naštěstí jenom přechodně.

Do nemocnice jsem mohla kdykoliv a vždycky mě přivítaly úsměvy, ale opravdu teplé, srdečné a ochota vyhovět, poradit a vysvětlit.

Ve všech čekárnách jsem pozorovala lidi, jak se k sobě hezky chovají, nabízí si místo a pomoc, pokud bylo třeba.

Sestřičky stále příjemné, ale nekompromisní. Pokud bylo něco nařízeno, pak se o tom nediskutovalo. A my to, samozřejmě, respektovali.

Žádné brblání a žádný reverz.

Všichni lékaři se tady těší velké autoritě, nevšimla jsem si, že by s nimi někdo diskutoval, ohrazoval se a nebo byl k nim arogantní a nepříjemný.

Vzpomněla jsem si na české lékaře a na to, jak se jejich léčebné postupy rozebírají na sociální síti, jak se zpochybňuje jejich nejenom léčba, ale i erudice.

Nejsme tak trochu (více) sami proti sobě?

V nemocnici všechno mělo svůj řád, i když máte pocit, že je tam spousta lidí a každý někam běží a odněkud přichází, je vše pečlivě organizované.

Když mi trochu otrnulo, tak jsem sledovala, jak to tady chodí…v recepci nemocnice sedí pán, pořád něco vypisuje, někoho informuje, na něco odpovídá (naprosto v klidu)… a neustále mu tam zvoní pevná linka. A ten telefon zvedne každý, kdo jde okolo. Návštěvník nemocnice, policista, sestřička, paní uklizečka…něco do telefonu odpoví a jde dál.

To mě hodně pobavilo J.

Můj muž prošel spoustou vyšetření, prokonzultovala se i skladba léků, které užívá a další věci.

Mladičké studentky medicíny byly nadšené novým pacientem, neustále mu přicházely měřit tlak, ptaly se ho na věk, na to odkud je, jaké užívá léky, a všechno si s vážnou tváří opakovaně zapisovaly.

I to, když na otázku: „What happened?“ odpovídal, že děkuje, že je happy J.

Po aplikaci injekce sestřička místo vpichu zakroužkovala perem a k tomu napsala informaci na ruku. Tu jsme studovali, ale bylo to lékařsky zašifrováno.

Do nemocnice jsem jezdila dost často a protože tady v Indii funguje jakási tichá pošta, kdo tady byl, ten to zná J, tak už automaticky pro mě přijížděla rikša, jenom jsem vykročila do ulice a ani jsem nemusela říkat, kam jedu.

Pokaždé jiný řidič a bylo to moc milé.

Dneska ráno jsem na ulici potkala muže, kteří byli u našeho odjezdu do nemocnice. Srdečně mě zdravili a na mého muže se hned vyptávali, zajímalo je, jestli je v pořádku a jak se má.

Musím říct, že mě to dojalo.

Často když mluvím o Indii, spousta lidí se křižuje s tím, že ježišmarjá…ten zmatek a chaos a tolik lidí a přitom Indie je pro mě tak individuální záležitost, kde si nepřipadám sama a izolovaně, jako občas v Česku.

Jasně, že všechno není jenom sluncem zalité, taky jsem byla občas ošizená, jinam odvezená, abych postupně investovala do všech řidičů v okolí J, ale pokud šlo o něco zásadního, pak musím říct, že v Indii mi vždycky někdo pomohl, poradil, za ruku odvedl tam, kde jsem to nemohla najít, zajímal se a to s opravdovou upřímností a snahou pomoct.

Tak to všechno jsem chtěla dneska napsat.

I když si říkám, že mě snad už Indie ani ničím nepřekvapí, pokaždé je úplně jiná. Je stále o čem psát a rozjímat a nesmírně mě to obohacuje.

P.S.

Všechno je už v pořádku.