Nejenom o flamencu


Často jsem o sobě slyšela, že jsem příliš divoká, energická, otevřená, emoční…a tehdy jsem ještě nevěděla, že je to dobře a začala jsem se kontrolovat. Místo hlasitého smíchu jsem se smála do dlaní, místo přímé odpovědi jsem mlčela a pak to spolkla, místo otevřených emocí jsem si vyrobila žlučníkové kameny.
To je minulost, ale také zbytečné roky trápení a sebeobviňování.
Vždycky se mi líbilo flamenco, ale nebyl pro něj čas a prostor a dneska už vím, že i odvaha.
Na Novoluní ve Vodnáři jsem si splnila svoje přání a začala jsem chodit na kurzy flamenca.
Od prvního okamžiku jsem nadšená. Už jenom postavení těla, rukou, otevření hrudníku, předsunutí brady vás přinutí zažehnout jiskry radosti v očích.
Opět po dlouhé době jsem nazula boty na podpatku a opřela se chodidly do země. Nejenom opřela, ale taky pořádně zadupala. Překvapeně cítím, jak mi stoupá energie v nohách a jak chce ven.
Práce se zápěstím a s prsty ukazuje na moji citovou a emoční opatrnost (a nebo poslušnost?), jak je to všechno zatuhlé a citlivé.
Hrudník, moje centrum nadšení a radosti se sám dobrovolně otvírá, zakláním hlavu, rovnám paže, lokty a konečně dýýýchááám…
Nádhera.
Na kurzu jsme všechny nadšené novými zážitky a prožitky, novou podobou ženy v nás a všechny jsme překvapené tím, jak moc nám to chybělo.
Krásně se včera naší učitelky zeptala Jola: “ Kam se to všechno ztratilo? Jako malá jsem pořád tancovala, zpívala a teď mám problém se uvolnit a užívat si to…“
Ano, kam se poděly všechny ty malé divoké, nadšené a veselé holky?
Jedna jde právě z kurzu flamenca a na parkovišti si opakuje kroky a u toho si brouká a je jí úplně jedno, kdo ji sleduje a co si o tom myslí.
A další s radostí doma obuje boty na podpatku a ukazuje svému muži flamencové kroky a to úžasné dupání a k tomu ty paže, mávání dlouhou sukní…prostě nádhera.

Není to jenom o flamencu, je to o chuti žít a stále poznávat a s nadšením začínat nové věci, neustrnout ve svojí oblíbené pozici. Je ještě spousta přání, která jsme si nesplnili. A především neřešit, jak u toho budu vypadat, kolik je mi roků a jestli tam někde pak můžu zaparkovat.
Zjistila jsem, že od té doby, co piluji flamenco, potkávám samé unavené ženy se svěšenými rameny, smutnýma rukama a se starostlivou vráskou na čele.
Možná se mi to zdá a nebo jsem si toho dříve nevšimla?
Až vám příště bude někdo říkat, milé ženy, že jste příliš divoké, otevřené, přímé a emoční, prohlídněte si toho, komu to vadí. Protože to není o vás, ale o něm.
Podívejte se na něj, jakou energii vyzařuje, jak žije, jaké má vztahy a jak se mu daří.

A pak tomu porozumíte.






Foto: The Art of Flamenco
Asime Can Özözer

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O odpuštění

Léto je čas radosti

Varanásí potřetí