Temnota

Slunce vstoupilo do znamení Štíra a otevřelo temnou polovinu roku. Vnímáme to jednak fyzicky – je méně sluníčka, ráno tma a brzy odpoledne tma, ale vnímáme to taky jinak.

Jsou dva druhy energie. Jedna na povrchu a jedna skrytá pod povrchem. A právě ty skryté energetické proudy určují to, co se pak ventiluje navenek.

Jsme zvyklí vnímat určitým způsobem realitu a v určitém nastavení na ni reagovat a možná jsme se ještě nenaučili zachytit i to, co se děje pod povrchem a přitom je to tak zásadní a důležité.

Přichází období, kdy jsou nám tyto temnoty více otevřené, pokud budeme chtít.

Možná máme ve svém soukromém programu nastaveno jenom světlo a to mnohdy za každou cenu.

Jsem laskavá, milá, jsem pozitivní, jsem usměvavá a vždy ochotná.

Pokud budeme upřímné samy k sobě, zjistíme, kolik energie a úsilí nás tento osobní program stojí a jak je náročné se v něm udržet.

Přirozeně nás temnota děsí, ale i ta naše, soukromá.

Pokud ji nepřijmeme, kouká nám přes rameno a můžeme se u toho usmívat, jak chceme.

Jenže žijeme v dualitě, bez duality není vývoje a bez tmy nepoznáme světlo.

Měla jsem náročný den, byla jsem sama sobě protivná a protivná na všechny okolo a všechno mi vadilo. Říkala jsem svému muži, že jsem hnusná a že asi budu hnusná celý den.

Řekl, že ano, a že dobře.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je velmi důležité mít vedle sebe někoho, kdo vás přijímá i s vaší temnotou, aniž by soudil, komentoval a recitoval pozitivní afirmace.

Doma jsem si říkala, že namaluji něco hezkého. Tak jasně, vložený program zafungoval. Paradoxně – cítím se pod psa a chci vytvořit něco hezkého – to je názorná sebedestrukce v praxi. Nerespektování toho, co opravdu cítím a snaha ignorovat to, co má v mém životě taky důležité místo.

Začala jsem malovat a namalovala jsem několik ženských podob, ale vyšly z toho opravdu škaredé ženské tváře. Všechny měly dlouhé nosy, jedna velký předkus, až jsem se musela smát.

A pak jsem si uvědomila, že potřebuji namalovat to, co opravdu cítím a jak krásně mi to nevědomí na těch výkresech servíruje.

A začala jsem malovat svoji čarodějnici, svoji temnotu. A ta mi šla skvěle.

Prostě jsem ji přijala a dala jí prostor.

Nejdříve jsem si říkala, že bude fakt zlá a odporná. Že jí tu sílu nechám. A nakonec díky přijetí není tak děsivá a daly se s ní probrat i některé důležité záležitosti. Když jsme spolu házely do kotle všechna srdíčka a sluníčka.

Strach má velké oči, jak se trefně říká.

Svoji čarodějnici jsem si vystavila a chvilku jsem s ní zůstala. Zajímavá lekce to byla.

A pak jsem si ji vzala s sebou ráno i do autoservisu, protože jako bohyně bych tam asi moc neuspěla.

A tak nebojme se temnoty, ani temnoty v nás. Přijměme všechny svoje stíny, i když jim možná nerozumíme a to je to, co nás opravdu děsí.

Zůstaňme s nimi a pozorujme je.

Přijměme i to, že někdy je to všechno fajn a někdy to všechno stojí za starou belu.

Není třeba tomu rozumět a všechno chápat, ale je dobré neodmítat i to, co nás vyvažuje a tvoří celistvými.

A není nic horšího, než stále pozitivní, spirituální a usměvavá žena, které přes rameno kouká její schovaná hladová čarodějnice.

To se pak dějí věci.

Ale u toho už nechci být.