Temnota


Slunce vstoupilo do znamení Štíra a otevřelo temnou polovinu roku. Vnímáme to jednak fyzicky – je méně sluníčka, ráno tma a brzy odpoledne tma, ale vnímáme to taky jinak.
Jsou dva druhy energie. Jedna na povrchu a jedna skrytá pod povrchem. A právě ty skryté energetické proudy určují to, co se pak ventiluje navenek.
Jsme zvyklí vnímat určitým způsobem realitu a v určitém nastavení na ni reagovat a možná jsme se ještě nenaučili zachytit i to, co se děje pod povrchem a přitom je to tak zásadní a důležité.
Přichází období, kdy jsou nám tyto temnoty více otevřené, pokud budeme chtít.
Možná máme ve svém soukromém programu nastaveno jenom světlo a to mnohdy za každou cenu.
Jsem laskavá, milá, jsem pozitivní, jsem usměvavá a vždy ochotná.
Pokud budeme upřímné samy k sobě, zjistíme, kolik energie a úsilí nás tento osobní program stojí a jak je náročné se v něm udržet.
Přirozeně nás temnota děsí, ale i ta naše, soukromá.
Pokud ji nepřijmeme, kouká nám přes rameno a můžeme se u toho usmívat, jak chceme.
Jenže žijeme v dualitě, bez duality není vývoje a bez tmy nepoznáme světlo.

Měla jsem náročný den, byla jsem sama sobě protivná a protivná na všechny okolo a všechno mi vadilo. Říkala jsem svému muži, že jsem hnusná a že asi budu hnusná celý den.
Řekl, že ano, a že dobře.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je velmi důležité mít vedle sebe někoho, kdo vás přijímá i s vaší temnotou, aniž by soudil, komentoval a recitoval pozitivní afirmace.
Doma jsem si říkala, že namaluji něco hezkého. Tak jasně, vložený program zafungoval. Paradoxně – cítím se pod psa a chci vytvořit něco hezkého – to je názorná sebedestrukce v praxi. Nerespektování toho, co opravdu cítím a snaha ignorovat to, co má v mém životě taky důležité místo.
Začala jsem malovat a namalovala jsem několik ženských podob, ale vyšly z toho opravdu škaredé ženské tváře. Všechny měly dlouhé nosy, jedna velký předkus, až jsem se musela smát.
A pak jsem si uvědomila, že potřebuji namalovat to, co opravdu cítím a jak krásně mi to nevědomí na těch výkresech servíruje.
A začala jsem malovat svoji čarodějnici, svoji temnotu. A ta mi šla skvěle.
Prostě jsem ji přijala a dala jí prostor.
Nejdříve jsem si říkala, že bude fakt zlá a odporná. Že jí tu sílu nechám. A nakonec díky přijetí není tak děsivá a daly se s ní probrat i některé důležité záležitosti. Když jsme spolu házely do kotle všechna srdíčka a sluníčka.
Strach má velké oči, jak se trefně říká.
Svoji čarodějnici jsem si vystavila a chvilku jsem s ní zůstala. Zajímavá lekce to byla.
A pak jsem si ji vzala s sebou ráno i do autoservisu, protože jako bohyně bych tam asi moc neuspěla.

A tak nebojme se temnoty, ani temnoty v nás. Přijměme všechny svoje stíny, i když jim možná nerozumíme a to je to, co nás opravdu děsí.
Zůstaňme s nimi a pozorujme je.
Přijměme i to, že někdy je to všechno fajn a někdy to všechno stojí za starou belu.
Není třeba tomu rozumět a všechno chápat, ale je dobré neodmítat i to, co nás vyvažuje a tvoří celistvými.
A není nic horšího, než stále pozitivní, spirituální a usměvavá žena, které přes rameno kouká její schovaná hladová čarodějnice.
To se pak dějí věci.
Ale u toho už nechci být.




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Léto je čas radosti

Asi to tak má být