Když už nic, tak alespoň mrazivo
Moje oblíbené recepty:
když nemám moc ani vůli řešit věci okolo, nechám to být a řeším sama sebe.
Když se přistihnu, že už
dlouho nadávám, kritizuji a nebo se lituji, jdu do studené vody. Studená voda
mě okamžitě restartuje, vystupuje z ní úplně jiný člověk než ten, kdo do
ní vstoupil J.
Kolega v práci se mě
zeptal, co si myslím o kryoterapii a mně se okamžitě vybavila dávná doba, kdy
jsem tak moc chtěla do Polária na Čeladné, dokonce jsem dostala dárkem
poukaz na volné vstupy. Ovšem otvírací doba a moje pracovní doba spolu prostě
neladily, takže to postupně upadlo v zapomenutí.
Jakmile jsem o kryoterapii
uslyšela, tak jsem zajásala a našla jsem si nejbližší Kryocentrum. A o pár
hodin později jsem už seděla na pohovce, vyplňovala dotazník, vyfasovala vhodné
oblečení do mrazu a těšila se. Dívala jsem se, kolik je tam lidí a jak si to
užívají.
Přišlo mi to celé jako
rituál, souboj těla a rozumu – to se přece nemůžeš sama nechat zavřít do
místnosti, kde je mínus 160 stupňů - to je proti zdravému rozumu – jak typické,
odvolávat se na „zdravý“ rozum a racionální důvody J
Ale tělo se přitom těšilo.
Brala jsem to jako
vykukující růžky mojí úzkosti, protože moje psychika dostala za poslední dva a
půl roku docela zabrat.
Kromě toho, nemám ráda
malé místnosti, uzavřené zvenku už vůbec ne. Nemám ráda potápění a nikdy bych
se nesoukala do jeskyně.
Ovšem nikdy neříkej nikdy, že?
Ovšem nikdy neříkej nikdy, že?
Stála jsem na startu, tedy
v přípravné předsíňce před komorami a sledovala převalující se páru všude
dokola kolem. Zvláštní.
Mladý muž se mě zeptal,
jakou chci pustit v komoře hudbu a já řekla, že je mi to jedno. Prý tam
byla jako poslední opera, tak jsem řekla, ať ji tam klidně dá znovu.
V první komoře se
tělo při mínus 60 stupních připravuje na vstup do velkého mrazu. Po půl minutě
jsem otevřela dřevěné dveře do „mrazicího boxu“ a za zvuku jásavé operní árie
jsem vstupovala do šera a spousty valící se mlhy.
Bylo to tak mystické, na pár
vteřin jsem si připadala, že vstupuji do nějaké hrobky a nebo něco takového. Na
pár vteřin jsem prostě byla úplně jinde. A to byl pro mě veliký zážitek.
No a pak jsem v mrazu
pozorovala čas na velkých hodinách, přecházela sem a tam, sledovala jehličky na
těle, jak se zakusují hlouběji a hlouběji a několikrát jsem zachytila opět
svoji úzkost – kdyby se ty dveře zvenku zasekly, kdyby vypnuli proud, kdyby na
mě zapomněli, kdyby mě trefil šlak…. J
Pozice pozorovatele je mi velmi blízká. Jak osobně, tak profesně J
Pozice pozorovatele je mi velmi blízká. Jak osobně, tak profesně J
Po třech minutách jsem už seděla na kole, abych probudila tělíčko z té velké zimy, abych ho opět
prohřála a aktivovala.
Tělo zůstalo v němém
úžasu, rozum se už moc nesnažil a nastoupila příjemná euforie, kdy mi bylo
úplně jedno, co se děje za dveřmi, za hranicemi i za oceány.
Příjemný pocit vydržel
hodně dlouho, zrychlil se metabolismus, spala jsem jako dudek a kupodivu tak
hluboký mráz mě přivedl k celkovému a hlubokému uvolnění.
Kdo by to řekl, že? Rozum
by to asi nepobral J
Jenom jsem si představila
ponor do mínus 160 stupňů studené „vody“ a pak svůj majestátní vstup za zvuku krásné
opery do mlhavé a mrazivé komory při stejné teplotě.
Ne všechno dokáže příroda,
ne všemu velí rozum a racionální důvody.
Řeč těla je důležitá,
pozice pozorovatele taktéž. Někdy je třeba pořádné krize, abychom se znovu
probudili a nastartovali.
A tělo nepozná, že jsme to
na něj tak trochu narafičili J
A kryoterapii, samozřejmě,
doporučuji. Nejlépe za zvuků operní árie a v chomáčích mrazivé mlhy pak
pozorovat, co to s vámi dělá, co se vám z toho všeho vynoří a co to všechno
nastartuje J.
Komentáře
Okomentovat