Jak jsem odjela za mořem a objevila poušť
Miluji moře, je to moje
láska. Uvolňuje, inspiruje, léčí, utěšuje a uklidňuje. Umí krásně pohoupat a děkuji
každému moři, u kterého jsem mohla sedět, dlouho do něj koukat, ve kterém jsem
se mohla pohupovat na vlnkách a užívat si tak nádheru všeobjímající něžné
energie.
Kde jsem mohla koukat do modré barvy, která se postupně mění na stříbrnou a tyrkysovou, která krásně chladí a propojuje s jemnou energií Luny a našich emocí.
Takže když je všechno až moc, je tady moře.
Rudé moře ještě neznám a tak jsem odjela do Egypta. A Egypt, to je zase něco úplně jiného, než znám. A taky odříkaného chleba… J
Rudé moře je krásně slané a nekonečně modré s malými obláčky bílé pěny na hladině. Užívala jsem si ho a taky svoji skoro samotu, tak jak to občas potřebuji.
A Egypt není jenom moře a tak po dvou dnech odpočinku jsem vyrazila nejenom za památkami, ale také do pouště.
Magická cesta za neznámou energií, za historií, krásnými památkami a pak taky něco, co mě nikdy nenapadlo, že by mě mohlo tak oslovit.
Spousta horkého písku, kameny, skály, nekonečné žhnoucí ticho a klid.
Moře mě otvírá a čistí, poušť mě přivedla zpátky domů. Stačilo jenom být a zůstat. Přijmout tu krásnou statickou energii toho, že nic nemusím, že všechno už tady bylo a je. Že někdy je dobré nedělat vůbec nic, neměnit, nepřemýšlet a nekombinovat, ale jenom být a přijímat.
Poušť si pamatuje, poušť uzemňuje a přináší nekonečný pocit stability a hlubokého vnitřního klidu.
Poušť, to jsou šeptající kameny, které vypráví svoje příběhy, ale taky dost možná i ty moje.
Překvapilo mě, kolik pocitů, nových vjemů, ale i hodně starých vzpomínek se mi tady vynořilo, překvapilo mě, že horko může taky vonět.
Konečně jsem se zastavila. Meditace přišla sama, aniž bych k tomu potřebovala speciální pozice a nebo mantru.
Krásný klid a pocit, že všechno je v pořádku, že není třeba se za něčím honit a něco někam postrkovat a že paradoxně právě ten klid a zastavení je to nejdůležitější, čemu máme dát ve svém životě prostor.
Neučit se, jak věci ovlivňovat a jak je měnit, neučit se kouzelné formulky a složité teorie, nepraktikovat to či ono, aby se stalo to, co myslíme, že by se stát mělo. To je nepochopení základního životního principu.
My nemusíme dělat nic, my jenom dovolíme, aby všechno ostatní přišlo za námi. Aby nám umožnilo slyšet a vnímat to, co jsme v záplavě návodů, rad a doporučení už dávno zapomněli.
Brzy se vrátím…
Foto: Jami Voženílková
Kde jsem mohla koukat do modré barvy, která se postupně mění na stříbrnou a tyrkysovou, která krásně chladí a propojuje s jemnou energií Luny a našich emocí.
Takže když je všechno až moc, je tady moře.
Rudé moře ještě neznám a tak jsem odjela do Egypta. A Egypt, to je zase něco úplně jiného, než znám. A taky odříkaného chleba… J
Rudé moře je krásně slané a nekonečně modré s malými obláčky bílé pěny na hladině. Užívala jsem si ho a taky svoji skoro samotu, tak jak to občas potřebuji.
A Egypt není jenom moře a tak po dvou dnech odpočinku jsem vyrazila nejenom za památkami, ale také do pouště.
Magická cesta za neznámou energií, za historií, krásnými památkami a pak taky něco, co mě nikdy nenapadlo, že by mě mohlo tak oslovit.
Spousta horkého písku, kameny, skály, nekonečné žhnoucí ticho a klid.
Moře mě otvírá a čistí, poušť mě přivedla zpátky domů. Stačilo jenom být a zůstat. Přijmout tu krásnou statickou energii toho, že nic nemusím, že všechno už tady bylo a je. Že někdy je dobré nedělat vůbec nic, neměnit, nepřemýšlet a nekombinovat, ale jenom být a přijímat.
Poušť si pamatuje, poušť uzemňuje a přináší nekonečný pocit stability a hlubokého vnitřního klidu.
Poušť, to jsou šeptající kameny, které vypráví svoje příběhy, ale taky dost možná i ty moje.
Překvapilo mě, kolik pocitů, nových vjemů, ale i hodně starých vzpomínek se mi tady vynořilo, překvapilo mě, že horko může taky vonět.
Konečně jsem se zastavila. Meditace přišla sama, aniž bych k tomu potřebovala speciální pozice a nebo mantru.
Krásný klid a pocit, že všechno je v pořádku, že není třeba se za něčím honit a něco někam postrkovat a že paradoxně právě ten klid a zastavení je to nejdůležitější, čemu máme dát ve svém životě prostor.
Neučit se, jak věci ovlivňovat a jak je měnit, neučit se kouzelné formulky a složité teorie, nepraktikovat to či ono, aby se stalo to, co myslíme, že by se stát mělo. To je nepochopení základního životního principu.
My nemusíme dělat nic, my jenom dovolíme, aby všechno ostatní přišlo za námi. Aby nám umožnilo slyšet a vnímat to, co jsme v záplavě návodů, rad a doporučení už dávno zapomněli.
Brzy se vrátím…
Komentáře
Okomentovat