Láskyplnost
Vracely jsme se s Aninkou
v noci z letiště, všude okolo byl klid a takové to uvolněné letní ticho,
nikde nikdo, jenom naše auto, ve kterém my dvě a naše oblíbené písničky.
Ani seděla za mnou v autosedačce a viděla jsem, jak její veliké oči pozorně sledují světla velkoměsta. Je tak moc podobná mojí mamince, a když byla ještě malinké miminko a zkoumavě si mě prohlížely oči mojí maminky, chtělo se mi plakat. Jak velká síla a vzpomínka v těch očích byla.
A zrovna v této magické noční chvilce mě přepadla nostalgie a vybavily se mi všechny ženy mého života, všechny naše veliké zvědavé oči, které po sobě dědíme, ačkoliv jsme se nikdy společně nesetkaly.
Přišlo mi líto, že to nejde, že jsem nemohla v jednom okamžiku potkat svoje prapra…babičky spolu s babičkami a maminkou a dcerou a vnučkou a nemohly jsme si spolu vyprávět o svých osudech a životních omylech, o svých vztazích a manželstvích, o svých přáních a touhách, o tom, jak málo jsme si občas věřily a jak jsme dokázaly být statečné, když na to přišlo.
Obejmout se, zasmát se spolu a vzájemně se povzbudit. Tolik nedorozumění by bylo vysvětleno, tolik příběhů by bylo přijato, tolik lásky a podpory by bylo uvolněno opět a znovu pro ty, které potřebují.
Možná, že bychom tak často nemusely couvat ze slepých uliček, možná bychom s podporou našich starších a láskyplných žen mohly odložit břemena, která stále sem a tam přenášíme, přestaly bychom se doprošovat pozornosti a lásky tam, kde je pro nás zavřeno a vydaly se odvážně na svoji vlastní životní cestu.
A na této cestě by nás podporovala vzájemná láska a důvěra a cestou by nás doprovázel pocit bezpečí a jištění těch, které už ví a rozumí, které nás navzdory tomu a nebo právě proto, nás stále milují.
Které nám věří a rozumí tomu, co prožíváme, a ví, že to zvládneme. Taky to přece zvládly. Kdysi.
Nikdy nejsme samy, to ke mně přijde, když prohlížím staré fotografie a vzpomínám.
Nikdy nejsem sama, když se podívám do zpětného zrcátka a zahlédnu veliké oči a zkoumavý pohled svojí kouzelné vnučky.
Ani seděla za mnou v autosedačce a viděla jsem, jak její veliké oči pozorně sledují světla velkoměsta. Je tak moc podobná mojí mamince, a když byla ještě malinké miminko a zkoumavě si mě prohlížely oči mojí maminky, chtělo se mi plakat. Jak velká síla a vzpomínka v těch očích byla.
A zrovna v této magické noční chvilce mě přepadla nostalgie a vybavily se mi všechny ženy mého života, všechny naše veliké zvědavé oči, které po sobě dědíme, ačkoliv jsme se nikdy společně nesetkaly.
Přišlo mi líto, že to nejde, že jsem nemohla v jednom okamžiku potkat svoje prapra…babičky spolu s babičkami a maminkou a dcerou a vnučkou a nemohly jsme si spolu vyprávět o svých osudech a životních omylech, o svých vztazích a manželstvích, o svých přáních a touhách, o tom, jak málo jsme si občas věřily a jak jsme dokázaly být statečné, když na to přišlo.
Obejmout se, zasmát se spolu a vzájemně se povzbudit. Tolik nedorozumění by bylo vysvětleno, tolik příběhů by bylo přijato, tolik lásky a podpory by bylo uvolněno opět a znovu pro ty, které potřebují.
Možná, že bychom tak často nemusely couvat ze slepých uliček, možná bychom s podporou našich starších a láskyplných žen mohly odložit břemena, která stále sem a tam přenášíme, přestaly bychom se doprošovat pozornosti a lásky tam, kde je pro nás zavřeno a vydaly se odvážně na svoji vlastní životní cestu.
A na této cestě by nás podporovala vzájemná láska a důvěra a cestou by nás doprovázel pocit bezpečí a jištění těch, které už ví a rozumí, které nás navzdory tomu a nebo právě proto, nás stále milují.
Které nám věří a rozumí tomu, co prožíváme, a ví, že to zvládneme. Taky to přece zvládly. Kdysi.
Nikdy nejsme samy, to ke mně přijde, když prohlížím staré fotografie a vzpomínám.
Nikdy nejsem sama, když se podívám do zpětného zrcátka a zahlédnu veliké oči a zkoumavý pohled svojí kouzelné vnučky.
Komentáře
Okomentovat