Za kulisami

 Přemýšlela jsem, proč jsem se vydala do arabského světa. Je to zrovna svět, který mě nikdy nelákal. Možná díky zkušenostem z Indie, kde se arabským čtvrtím a komunitám vyhýbám. Pro tu šeď, zahalené obličeje, někdy nevraživé pohledy a takové zvláštní pusto.
Jsem to já, která se nespokojí s pohodlným hotelem, krásným bazénem a čistotou v ohraničeném rezortu, potřebuji poznat víc.
A tak jsem se nechala dvakrát odvézt do centra starého města a z té načančané nádhery a spousty strojených úsměvů mě taxík vyložil přímo ve středověku.
Nějaká beznaděj na mě dýchla, pořádně jsem se rozhlédla, prochodila uličky a začala vnímat. Kde jsem, co se tady odehrává, jak to tady lidé mají - majitelé tak krásných památek, mystických příběhů a hrobek, kde byli ve zlatě pochováváni králové a faraoni.
Co jsem si jako první uvědomila, byla naprosto jasná vyhraněnost. Tady se nehraje na to, kdo jaký je a jaký by mohl být, tady je to všechno autentické.
Spousta mužů i se svými poznámkami na ženu, která není v předpisovém zahalení, hodně bídy a špíny, spousta pouličních hospůdek a nebo spíše čajoven, kde sedí živitelé rodin a hlasitě probírají různé záležitosti. Ženy jsem moc nepotkávala.
Cítila jsem hodně mužské energie, nesmlouvavé a rigidní, stejné jako pravidelné zpěvy z amplionu, vyzývající k modlitbě. Stejně jako daná pravidla, zákazy a hodně černé barvy. Jako obrovský nepořádek, který by mohl někdo uklidit, pokud by zrovna neseděl s šíšou na židličce uprostřed ulice.
Nebála jsem se, jenom jsem si uvědomila, jak je to tady moc vidět a jak to nejde přehlédnout. V tom byla ta síla.
A pak jsem začala potkávat ženy. Zahalené, ale oči vždy přátelské, pokud měly odhalený obličej, vyměnily jsme si srdečné úsměvy, několikrát jsem měla pocit, že bychom se i navzájem objaly, pokud bych věděla, že můžu. Takové tiché souznění, pochopení, přijetí.
V obchůdku s parfémy mě obsloužila žena, která byla velmi krásná. Byla to žena ve zralém věku, vyzařovala velmi příjemnou energii, měla hřejivý široký úsměv a v očích jiskřičky. Nebylo to nic falešného, rádoby laskavého a přehrávajícího. Vzniklo mezi námi tiché souznění, chvilku jsme si povídaly a srdečně se rozloučily.  Já na ni myslím dodnes.
 
Myslím na ženy v arabském světě, vzpomínám na film Four Wives – One Man, který jsem před časem viděla na Netflixu. Dokument o tom, kam se posunula iránská společnost za poslední roky. O tom, jak se postupně změnilo postavení žen ve společnosti, jak nelítostný a nesmlouvavý režim stále utahuje kohouty, jak ve společnosti roste strach a úzkost. A taky neúcta k ženám. Žena se prostě jenom použije a pak odhodí. Žena je jenom nádoba, do které muž vloží spermie, aby se mohlo narodit dítě. O vajíčku ani slovo – tak se píše v jedné příručce o islámu, která byla v češtině.
 
Tady v arabském světě se čas zastavil. Není tady prostor pro změnu, pro alternativu, pro něžnosti, jemnosti. Pro čistou ženskou energii, pro lásku, pro tvořivost a jinakost.
Arabský svět je ukázkou toho, kam se dá až zajít, pokud to dopustíme. Co všechno zvládne v primitivním nastavení mužská energie, která preferuje především intriky, sílu a moc. A to se týká i žen političek, které se prezentují ve svém mužském nastavení. Takže ani to, že je více žen v politice, není výhrou, bohužel.
Dneska jsem četla o iránském vězení, o tom, jak se v něm cíleně ponižují ženy, jak jim muži ubližují. Nemám slov. Jenom velký smutek.
 
Nikdy bych si neuvědomila, jak může být toto poznání hluboké a bolavé. V jak velkém pocitu bezmoci, se mohou nejenom ženy ocitnout.
Jak kdysi tak prosperující, společensky otevřená a bohatá společnost se kvůli touze po moci a bohatství změnila a jak moc jsou tyto změny nezvratné.
Možná, že my v Evropě jsme na tom lépe, ale možná, že toto bychom si právě měli uvědomit.
Mám spoustu pocitů a otázek a vůbec nevím, co s tím. Je to pro mě velké téma, i díky autentickým zážitkům přímo ve starém městě. Jsou věci, které neschováte, ani nepřepudrujete. A on se o to ani nikdo nepokoušel.
A ta síla otevřeného poznání mě přímo zavalila.
Ale už taky vím, proč jsem se vypravila do Egypta.
 

Foto: Jami Voženílková