Současné minulé životy

Možná, že už minulé životy byly, možná jimi procházíme právě teď. Čas není lineární.
Už třetím rokem se spousta věcí, vztahů, záležitostí a projektů uzavřela, abychom mohli otevřít něco úplně nového. Tentokrát jenom sami za sebe, bez nevědomé potřeby plnit zadání naší rodové linie, přání našich rodičů, může to být cokoliv, co se zdálo být naším dětským snem, aniž bychom tušili, že jsme si jako děti potřebovaly něco kompenzovat a dosytit. Možná lásku, možná pozornost druhých, důležitost, nepostradatelnost…co já vím?
Tak já jsem se od speciální pedagogiky, psychologie, astrologie a jógové terapie posunula do pro mě profesně naprosto neznámé oblasti a už více než rok pracuji v oboru letecké meteorologie. A taky jsem začala studovat astronomii a astrofyziku. Musím říct, že mě to baví a zajímá a zase jsem v sobě objevila spoustu nových talentů a možností.
Jógu si nechám, to je moje láska prostupující mnoha mými životy, jenom jsem se posunula od té mužské podoby jógy, vyžadující řád a systém k jemnému ženskému způsobu praxe, naslouchání tělu a potřeby jít více do hloubky. V pozicích, i v prožitku.
 
Moje maminka byla zdravotní sestřička, skvělá a obětavá a já jako věčně emočně nedosycené dítě jsem vystudovala speciální pedagogiku, abych mohla emočně sytit jiné děti. Jak bláhové.
Taky si vzpomínám, jak mi vyprávěla, jak ji jako malou ovlivnily návštěvy jejího dědečka v sanatoriu pro psychicky nemocné, kam s mojí babičkou pravidelně docházely. Tehdejší zdravotnictví tyto lidi odsunovalo do ponurých a smutných léčeben. A moje maminka se jako malá holka rozhodla, že toto už nedopustí a stane se zdravotníkem. A přitom tak velmi milovala cizí jazyky a výtvarné umění. Uměla spoustu cizích jazyků a po večerech jsme si spolu listovaly v encyklopediích obrazů a navštěvovaly všechny možné výstavy a umělecké dílny.
Jako zdravotník byla jistě skvělá, dala svému povolání všechno, i svoje zdraví. Ale vždycky jsem tam cítila tu skrytou vášeň a radost, když se po chvilkách mohla věnovat tomu, co opravdu milovala.
Dneska už vím, že bych si znovu obor v pomáhající profesi nevybrala.
Ale na druhou stranu taky vím, že zřejmě si v životě potřebujeme dořešit a dorovnat nějaký životní a kdysi dávný deficit. A tak se často věnujeme tomu, co milujeme a nemůžeme bez toho být, abychom o pár let později zjistili, že nás baví i něco jiného a že svět je místem neomezených možností.
Tak jako jsem v dětství uvěřila tomu, že abych se zachránila, tak musím zachraňovat druhé, pečovat o smutné, nemocné a bloudící, tak jako jsem uvěřila tomu, že matematika a fyzika mi nikdy nepůjde, tak jako jsem se nechala ovlivnit profesí mojí maminky, tak dneska vím, že je to všechno jenom o tom, čemu doopravdy uvěříme. A po letech, možná díky svojí pohodlnosti a nebo ze strachu z neznámého, už svoje vlastní pravdy a přesvědčení neprověřujeme.
Každopádně už nám běží třetí rok, kdy o sobě můžeme zjistit spoustu zajímavých věcí a taky můžeme začít znovu a jinak.
Někdo tomu říká transformace, někdo se prostě zvedne a jde dál.
S přesvědčením a vírou, že my sami jsme daleko dokonalejší, než jsme si kdy mysleli.  
A že svět je barevnější a zajímavější, než nám říkali.