Množství nelásky

 Ke konci roku se začínám ohlížet a dívám se, co zůstalo za mnou.
Tento rok byl pro mě rokem prozření, ztráty iluzí a také rokem, kdy jsem si znovu potvrdila, že se mohu spoléhat jenom sama na sebe.
Zklamalo mě poznání, kolik lidí slepě následuje poslušnost a kolik lidí udělá cokoliv, jenom aby se nemuselo postavit situacím čelem.
Zklamala mě lehkost, s jakou se dá druhé oklamat a arogance, s jakou se dá s druhými manipulovat.
Překvapilo mě množství nelásky, které v sobě nosíme.
Překvapilo mě, že v poměru k počtu duchovním, jógovým a různým spirituálním akcím, které tak rádi absolvujeme, žijeme stále a převážně na nevědomé úrovni těla a duše.
Perličkou může být kvantový poznatek, že to, co nevidím, to neexistuje. Takže nekrmte mě, prosím, negativními informacemi, svým splínem, svými obavami a svým strachem.
 
Přemýšlela jsem, kolik nezpracované bolesti, kolik neuzavřených traumat a kolik pocitů vlastního selhání a nedostatečnosti v sobě nosíme a navenek promítáme.
Jak jinak pochopit lhostejnost k trápení druhých, lhostejnost ke všemu, co se okolo nás odehrává, chybějící nadhled a schopnost vnímat souvislosti, neochotu zůstat psychicky, emočně, ale i fyzicky v přítomnosti a v dané situaci…
…aneb poodstup se svojí úzkostí o kousek dál.
 
Jak velmi jsme lhostejní a necitliví sami k sobě, když toto manifestujeme i vůči druhým.
Jak jsme k sobě tvrdí, jak jsme na sebe přísní a umíme se potrestat, když je třeba.
Snaha vyhovět druhým a nezklamat je, strach ze selhání a kritiky.
Hodně povinností a závazků, velmi málo lásky a radosti.
V jaké energii a (ne)podpoře vyrostlo naše vnitřní dítě, když tak ochotně převzalo systém svých vychovatelů a rodičů?
Jak bolavá mohou být naše trápení, která nejenom, že neumíme přijmout, zpracovat a uvolnit, ale dokonce je i popíráme.
 
Přemýšlela jsem, co s tím. Ale nevymyslela jsem nic. Všechno už tady bylo a věřím, že kdo chtěl, ten už dávno prozřel.   
A pokud ne, pak není naší povinnosti se zajímat, starat a pečovat. Času bylo už dost.
Je třeba se věnovat sami sobě. Najít svojí sílu a odvahu, najít chuť změnit svůj přístup ke všemu. Přestat zachraňovat druhé, ale pečovat sami o sebe.
Přestat dělat kompromisy, přestat se snažit chápat a přestat tolerovat.
Možná je to výzva k naší samostatnosti, výzva změnit si svůj vlastní život.
Zachovat si svoje vnitřní světlo, které pravidelně krmíme svojí touhou po životě a radosti, po vášni a tvořivosti, po životě, který není vždycky jednoduchý, ale tak už to bývá.
Přijmout se i se svými nedokonalostmi, protože jsme prostě nedokonalí a dobře rozlišovat, koho přizveme ke svému ohýnku tepla, lásky a světla. A koho necháme jít jeho vlastní cestou.
I to je zralé a moudré.
 
Takže pokud se ohlížím a dívám, co za mnou zůstalo, pak to není tak špatné. Záleží, jak věci uchopíme. Možná jsme se něčemu novému naučili, možná jsme pochopili, jak nevýhodně investujeme svoji vlastní energii do projektů a vztahů, které už nefungují. A díky tomu všemu pak můžeme udělat velmi zásadní rozhodnutí a velmi zásadní změny v našem životě. Nespoléhat se na to, že všechno bude jako dříve, protože nebude.
Můžeme nad tím smutnit, můžeme se nad tím hroutit a nebo se zhluboka nadechnout a jít prostě dál.  
 
 
Foto: fotila jsem v Dillí, kde mě fascinují světla a ohýnky na ulici. Můžete se tam ohřát, můžete si povídat a nebo jenom naslouchat, můžete jenom tak pobýt a spolu s charakteristickými zvuky indického velkoměsta čerpat teplo a světlo ohně a někde ještě stále fungující lidské pospolitosti.