Trošku moudrosti
Často si vzpomenu na starého pana Inda, který mě rikšou vezl k chrámu bohyně Durgy a jen tak jsme si povídali. Ptala jsem se, jestli je Durga zlá a on mi řekl: „Když ji budeš mít ráda, bude to OK.“
Už tolikrát jsem si tu
větu a ono setkání promítla a právě ve chvíli, kdy jsem měla potřebu něco a
nebo někoho odmítnout. Aniž bych tušila, že odmítám kus sebe samotné.
Bojíme se stínů a bojíme se nejvíce svých vlastních stínů. A čím víc se bojíme, tím více je odmítáme. Nechceme slyšet jiný názor, nechceme přemýšlet nad něčím, co nás rozhodilo a nebo přivedlo k velkým emocím.
Nechceme se nechat rozrušit, probudit.
Máme raději ono příjemné a hypnotické dobro, medové duchovno, osvícené a nasvícené.
Dávno jsem si všimla, že moudrost hledáme ve složitých spisech a filozofických knihách někoho jiného. Hodiny posloucháme vzletná slova intelektuálně poskládaná do něčeho zajímavého a rádoby moudrého, abychom druhý den nevěděli, o čem to vlastně bylo.
A přitom je to tak jednoduché. Ta největší moudrost na nás čeká v běžném životě, při setkání s lidmi, při vyřizování záležitostí, při čekání na autobus a poslouchání rozhovoru, který probíhá kousek vedle nás.
Kde jinde může být životní moudrost tak samozřejmá a lehce uchopitelná, než tam, kde jsme my.
A komu jinému by byla slova určená, než právě nám.
Někdy se tomu říká číst mezi řádky a někdy je dobré naučit se nevypínat (se).
Ráda si povídám s lidmi, mám ráda jejich názory, myšlenky. Někdo v životě prošel svojí osobní stezkou moudrosti, aniž by pak seděl v křesle a rozdával rady svým posluchačům.
Někdo žije svůj běžný život tak vědomě a otevřeně, že je radost ho potkat a nechat si vyprávět. Tak jako kdysi od starého pana Inda, který vozí svoje zákazníky rikšou a jen tak si spolu povídají.
Foto: moje z Varanásí
Bojíme se stínů a bojíme se nejvíce svých vlastních stínů. A čím víc se bojíme, tím více je odmítáme. Nechceme slyšet jiný názor, nechceme přemýšlet nad něčím, co nás rozhodilo a nebo přivedlo k velkým emocím.
Nechceme se nechat rozrušit, probudit.
Máme raději ono příjemné a hypnotické dobro, medové duchovno, osvícené a nasvícené.
Dávno jsem si všimla, že moudrost hledáme ve složitých spisech a filozofických knihách někoho jiného. Hodiny posloucháme vzletná slova intelektuálně poskládaná do něčeho zajímavého a rádoby moudrého, abychom druhý den nevěděli, o čem to vlastně bylo.
A přitom je to tak jednoduché. Ta největší moudrost na nás čeká v běžném životě, při setkání s lidmi, při vyřizování záležitostí, při čekání na autobus a poslouchání rozhovoru, který probíhá kousek vedle nás.
Kde jinde může být životní moudrost tak samozřejmá a lehce uchopitelná, než tam, kde jsme my.
A komu jinému by byla slova určená, než právě nám.
Někdy se tomu říká číst mezi řádky a někdy je dobré naučit se nevypínat (se).
Ráda si povídám s lidmi, mám ráda jejich názory, myšlenky. Někdo v životě prošel svojí osobní stezkou moudrosti, aniž by pak seděl v křesle a rozdával rady svým posluchačům.
Někdo žije svůj běžný život tak vědomě a otevřeně, že je radost ho potkat a nechat si vyprávět. Tak jako kdysi od starého pana Inda, který vozí svoje zákazníky rikšou a jen tak si spolu povídají.
Foto: moje z Varanásí
Komentáře
Okomentovat