A jak to bylo dál...

aneb další životní etapa v novém nastavení.
Miluji Sex ve městě. Je to jediný ze všech filmů a seriálů, které mám stále v počítači. Všechny jeho díly a občas si některý jen tak pustím a koukám na ještě mladou Carrie, na pana Božského, na oblíbenou Samanthu, Mirandu a Charlotte.
Mladé, šťavnaté kočičky, které se učí žít a přijímat život ve všech jeho propadech, ale i krásných a silných okamžicích.
Miluji módu v tomto seriálu, miluji jeho humor, zápletky a dokonalé silné emoční okamžiky. Miluji starý svět, který tak důvěrně znám, slunce odpoledního NY, jistoty kdy všechno bylo tak, jak jsem to znala a věřila jsem, že to tak zůstane navěky.
 
Moc jsem se těšila na pokračování tohoto seriálu, protože jsem měla pocit, že potřebuji nasát zase ty staré dobré jistoty.
And Just Like That a je to tady.
První díl nové řady byl pro mě neskutečným zklamáním. Pan Božský mluví sprostě, Miranda je celá šedivá, Steve stařecky šišlá, Carrie má spoustu vrásek, nový NY už není starý NY…ach, Bože, tolik zklamání…
Ale i přesto jsem koukala dál, tak nějak skepticky jsem pozorovala sexuální proměny, profesní proměny a hodnotové proměny mých oblíbených hrdinek seriálu a jejich známých.
První potěšení přišlo na konci první řady, kdy si Miranda konečně obarvila šedivé vlasy opět na krásný měděný odstín, přesně takový, ve kterém jí to vždycky slušelo a který jí vrátil šmrnc a pár roků zpátky.
Abych to upřesnila – přijmout stárnutí neznamená, že mu musím jít mílovými kroky naproti. Což se tak děje – většině žen opravdu šedivé vlasy nesluší a zbytečně jim přidávají roky. To je můj názor.
 
Nové díly běžely a já se začala vrtět u toho dílu, kdy se opět po letech setkává Carrie s Aidanem. Kdysi velká láska, které nepřekonala představu Carrie o tom, jak by měl správně vztah vypadat a jak by se v něm ona měla cítit.
Za mě úplně nejlepší díl nové řady, kdy jsem koukala na Aidana v intimní chvilce s Carrie a říkala jsem si, jak zestárl, jak mu odešla jiskra, povolily svaly a zešedivěly nejenom vlasy, ale i obličej. Přesto to byl stále on.
Prostě jsem koukala na to, jak běží život, jak všichni – navzdory nesmyslným reklamám a nabídkám – podléháme jeho času. A občas uvěříme tomu, že tenhle krém nám vymaže vrásky, že pravidelné pobyty v této posilovně vrátí naše tělo o čtyřicet let zpátky, že tato operace překoná přirozenou zemskou gravitaci, že kamarádka, která byla naše spřízněná duše ve třiceti, bude stejná i v šedesáti, že moje životní hodnoty zůstanou stále stejné a životní přání to, za co stojí bojovat a často se i obětovat.
Vrtěla jsem se u 8.dílu seriálu nové řady, protože jsem si najednou uvědomila, jak moc se to týká i mě. Mého života, mojí postavy, mých hodnot a mých přání.
A jak si často neuvědomujeme, jak moc a nevratně podléhá nejenom naše tělo stárnutí a jak je to naprosto v pořádku.
Je v pořádku vypadat na věk, který máme, je v pořádku nemít stále vyžehlený obličej a nechrlit energii na potkání, je v pořádku cítit se občas smutně a nebo zmateně. Je v pořádku přiznat si, že i my se občas mýlíme a třeba i rezignujeme, protože náš starý svět prochází rekalibrací a ne všechno prostě hned pobereme a nebo někdy ani pobrat nechceme.
Je v pořádku, že občas odmítáme plout s proudem, ale snažíme se plavat proti němu.
 
Hezké připomenutí přichází i ve chvilce, kdy si Charlotte kupuje nové šaty. Charlotte se chystá do práce, vrací se ke svojí původní profesi, kterou tak miluje a kterou pro péči o svoji rodinu na více než pár roků odložila.
Zkouší si tedy nové šaty a vidí, že jsou těsné, že obepínají její bříško. Ale koupí si je s tím, že prostě nasadí dietu a bude to jako dřív.
Krásná úvaha, asi ji známe všichni – nasadí „dietu“ a bude to jako dřív.
Jenže to, co zabralo kdysi dávno, už prostě nezabírá a bříško připomíná, že tady zůstává, stejně jako spousta dalšího, co činí naše tělo, ale i náš život jiným, zralejším a možná i moudřejším.
Po marném boji „s bříškem“ Charlotte sundává pásek, stahovací pás a stahovací kalhotky a přijme realitu.
Přijme svůj věk, svoje klimakterické bříško, svoje poznání, že už ji v rodině nepotřebují, že už jsou samostatní a těší se, až je mamka nechá v klidu a sama se zase nadechne. V nové životní roli a v nové životní etapě.
Což se po sundání pásku a všech podpůrných pomůcek opravdu stalo. Hluboký nádech a výdech nejenom ve fyzickém těle, ale i jako důkaz úlevy, který se dostaví, když přijmeme věci a situace tak, jak jsou, přestaneme se snažit o svoji zdánlivou dokonalost a přestaneme tlačit čas zpátky.
Prostě to nefunguje, ale funguje spousta dalšího, když mu mezi těmi všemi kosmetikami, posilovnami, kurzy a motivacemi vytvoříme prostor.
Úlevné dokonalé sebepřijetí.
Díky, že se už blýská na lepší časy, díky za to, že můžeme pomalu odkládat pásky a stahovací kalhotky a že můžeme respektovat sami sebe. Ve svém čase, ve svém nastavení, ve svém vyzařování.
A tak je to v pořádku. Díky za to… And Just Like That…

 
„Už jsi to napsala?“ ptá se můj muž. Předám mu počítač a dívám se, jak čte a zastavuje dech.
„Ty to čteš a skoro nedýcháš“, říkám mu.
„Je to tak napínavé“, odpoví a zasmějeme se.
Kupodivu, i stárnutí dokáže být napínavé 😀