Mutace

Kdo mě zná tak ví, že miluji Genové klíče. Je to pro mě kniha knih, se kterou si už roky sem tam pracuji, pročítám ji, konfrontuji a nebo jen tak nad ní rozjímám. Mám vypracované profily celé naší rodiny a najdu tam vždycky odpovědi na svoje otázky. Ale není to tak jednoduché, protože to není logické.
My jsme zvyklí používat slovo transformace. Jsou transformační pobyty, transformační knihy, transformační jógy, transformační setkání a tak podobně. Bez slova transformační to není ono, známe.
Jenže je to slovo, které podle mě velmi zavádí. Vede nás do výšin duchovního zrání a poznání, ale o čem jiném je život, než o praktické zkušenosti a o zdravém selském rozumu.
Genové klíče používají kouzelné slovíčko mutace a tady je to opravdu zdravě selské a praktické a myslím, že daleko výstižnější než hypoteticky pracovat s přilepeným krystalem na čele na svém vzestupu do 8 D, aniž bychom zvládli běžné životní výzvy a průšvihy.
 
Když si představíme nás samotné kdysi dávno na počátku evolučního vývoje, pak si můžeme představit sliz někde na břehu rybníka. A ten tam leží a leží. A kdyby nedošlo k mutaci, byl by to stále jenom ten rybniční sliz s určitým (spícím) potencionálem. Pokud jsme nuceni řešit každodenní výzvy a volby, pokud hledáme praktické řešení na svoje problémy, pokud hledáme východisko z problému a občasného průšvihu, pak jsme nuceni zapojit nejenom svoji představivost, ale také svoji ochotu připustit, že věci se nám dějí ne proto, aby nás zničily a potrestaly, ale proto, abychom se něco nového naučili. Mutujeme.
Mutujeme proto, abychom z toho rybničního slizu došli k vyššímu vývoji. A jak jinak, než zkušenostmi, které získáváme právě díky všem nečekaným situacím, do kterých se nevědomě přivádíme sami. Protože přirozenost a potřeba jakéhokoliv organismu je růst. Mutovat.
A jak já ráda říkám: každá situace má vždycky řešení.
Pokud odmítáme stav, ve kterém jsme se ocitli a zmítáni emocemi a miliony divokých pocitů hledáme nejdříve viníka a pak vyšší sílu, která nás z toho vyseká, nepochopili jsme zadání a budeme stále ležet někde v bahně u rybníka.
Jako ve škole, když jsme řešili různé rovnice a slovní úlohy, byla to teoretická příprava a v podstatě mně osobně nedávala smysl. Neumím uvažovat logicky, ale jsem velmi praktická žena a každá situace tím, že mě nutí zapojit logiku a osvědčené postupy, ztrácí pro mě smysl.
Protože věci se nám v životě dějí naprosto nelogicky. Víme….
Takže to, co nás učili ve škole, byl dobrý počin, ale špatně uchopený. To, co nás učili rodiče, bylo na základě jejich vlastních životních zkušeností ale ne našich.
A to, co nám slibuje vnitřní klid a mír, transformaci do závratných D výšin nás naprosto blokuje, protože spoléhání se na někoho či něco vyššího a moudřejšího než jsme my, znamená dobrovolně se zříkat svojí vlastní osobní síly a moci.
Takže mutace je nutná a všechny složité životní situace nás učí flexibilitě, rozhodnosti, odvaze a ochotě zvládnout je proto, aby mohly přijít další a rafinovanější 😀
Náš vlastní Osud je vždy nekompromisní a dobře ví, kde nás tlačí bota“, čeho se bojíme nejvíce.
Píšu Osud, samozřejmě, že tvůrci svého Osudu jsme jenom my sami.
Kdysi jsem záviděla sousedce, která třicet roků pracovala v jedné kanceláři, stejná cesta do práce a z práce, stejné obchůdky k pravidelným nákupům a jednoduchá životní cesta i v té nefyzické podobě.
Ale znáte to, když se sejdete po třiceti letech na srazu gymplu a s těmi bývalými jedničkáři, kteří prožívají už mnoho let v tom příjemném hypnotickém spánku a vy si s nimi nemáte co říct?
A kdybyste tam vybalili všechny svoje životní kotrmelce a propady a zmrtvýchvstání, že by se jenom tiše pokřižovali?
O čem tedy ten život je?
O mutaci.
Je to tak srozumitelné?

Foto: moje, indické (a výstižné)