Něco o krmítku a o vztazích

Já jsem takový celoživotní krmič. Jako malá jsem doháněla maminku k šílenství tím, že jsem si domů tajně vodila toulavé psy a kočky a ve vaně je vykoupala a pak krmila tím, co bylo doma k dispozici. Když na maminku při nečekaném dřívějším příchodu domů vyletěla divoká kočka a k smrti ji vyděsila, krmení a pečování mi bylo zatrhnuté, čímž neříkám, že jsem to tajně nedělala dál 😉.
A zůstalo mi to. V Indii mám vždycky s sebou zásobu granulek a nebo sušenek a kdo zná Indii tak ví, že vděčných strávníků je tam na každém kroku spousta.
Na chatě zase krmíme toulavé kočinky, ale také sousedovy ovečky a kozy. Vozíme s sebou starý chleba, salát a mrkev a krmíme a utužujeme sousedské vztahy.
Jo, jídlo a vztahy – jak velmi úzce to spolu souvisí.
 
Přišel podzim a s ním znovu opravené a připravené krmítko. Nakoupili jsme dvacet kilo slunečnicových semínek a je to naše oblíbená meditace. Nasypat do krmítka a s kávičkou sedět na terase a pozorovat ten cvrkot u krmítka.
Letos máme zpestření. Krmítko objevil a skoro celé zalehl velký černý pták. Nepustí dovnitř žádnou sýkorku, jenom sedí a zobe. A vydrží tam dlouho sedět a zobat. Je ho plné krmítko.
Sýkorky to zkouší mazaně zezadu, aby je pták neviděl, rychle zobnou a uletí. Ale pták fintu brzy prohlédne, takže místo toho, aby se klidu najedl, tak zobe a přitom se neuroticky točí dokola kolem, aby ani jedna sýkorka neodebrala zrníčko z plného krmítka. Když už ho to hodně popuzuje, tak vyletí z krmítka a začne vyhánět sýkorky z větví stromů, kde čekají, až se ten tlustý černý pták přežere.
Nakonec nikdo nezobe. Sýkorky odletí a pták lítá sem a tam a do toho občas zobne nějaké to semínko a jinak je pořád na stráži.
Tak to nás pobavilo. Jak vypilovat situaci k tomu, aby se mi neztrácela semínka, aby se nikdo nenažral a abych ovládl celé krmítko a nejbližší stromy k tomu.
Tak nějak to všechno ztrácí svůj smysl, jenom malé hbité sýkorky pochopily celou situaci, a když se velký tlustý černý pták unaví a odletí, pomaličku a obezřetně se vrací zpátky do krmítka.
A tak pořád dokola.
 
Zkusila jsem si tu situaci představit v říši lidí, však všichni máme kromě božského původu i ten animální, živočišný. A to mě pobavilo.
Někdo je prostě nenažraný a někdo vymýšlí finty, jak se nenápadně nažrat, aniž by ho druhý uviděl.
Někdo má potřebu ovládnout všechna krmítka světa, protože je velký, tlustý a černý a ostatní se ho bojí.
A někdo si prostě počká, až se ten nenažranec nají a unaví a v klidu si nazobe.
Zvířátka jsou naší věčnou inspirací, proto je mám ráda. Ale i v říši lidí stále převládají animální pudy, což je na jednu stranu v pořádku, na druhou stranu by to mohla být výzva, jak se od nutnosti přežrat, nahrabat si a zabrat, co se dá, naučit uvolnit krmítko i ostatním, abychom se v klidu najedli všichni a ještě v příjemné přátelské pospolitosti…
…a to je milá představa, u které dopíjím dnešní ranní kafíčko. 

Foto: fotil můj muž