Letová hladina

Včera v noci jsem přespala na chatě, protože ten boží klid, ticho a ranní sluníčko do postele je prostě kouzelné.
Když jsem se vzbudila, uviděla jsem na okně motýla. Ani nevím, že tam přespal se mnou, ale teď jsem koukala na jeho pokusy o nový a další vzlet, jenže nevěděl, že je to okno, které sice slibuje stromy a sluníčko, ale jeho podstatou je silné sklo. Na jednu stranu chrání před mrazem, na druhou stranu omezuje svobodu.
Chvilku jsem motýla pozorovala, protože jsem přemýšlela, jak ho co nejjemněji přenést na verandu a dát mu svobodu.
Měl otlučená křídla, ale taky měl stále naději, že se mu to nakonec povede.
 
Už na józe jsem vyprávěla o panu Havelkovi a o jeho skvělých video promluvách, které jsou naprosto praktické, ale přitom nevylučují nic tak osvobozujícího, jako najít a přijmout svoji zodpovědnost, určit svůj životní směr a vykročit. Velmi se mi líbí termín pana Havelky „letová hladina“, kterou je třeba udržovat stále a nepřetržitě v patřičné výšce. A pokud poklesneme, na těle i na duši, připomenout si to a vzlétnout znovu vzhůru.
Možná pro životní nadhled, ale určitě pro spoustu nového prostoru a důležitý odstup od toho, co nám brání vidět věci takové, jaké opravdu jsou.
Jednoduché, moudré.  
Jinak mlátíme křídly o sklo a divíme se, že to nefunguje.
 
Motýla jsem opravdu velmi jemně uchopila do utěrky a něžně vypustila. Udělal na terase letový okruh a pak odhodlaně odletěl někam daleko přes túje pryč.
 
Přichází jaro, čas pro změny, odvážné plány a doba nových vzletů. Udržujme vysokou letovou hladinu a nepodceňujme dobrá a kvalitní přistání. Protože všechno spolu souvisí.