Satori Blog

Trochu světla do tmy, i o tom je listopadový Úplněk, kdy se proti sobě postaví Slunce ve Štíru a Luna v Býku. Mnoho informací, mnoho pocitů, strachů a domněnek, i o tom je období Štíra. Nikdy nevíme, kolik bubáků a příšerek na nás číhá, když se dobrovolně ponoříme do tmy. A tak přesvěcujeme, překřikujeme a přenastavujeme svoje vlastní strachy a úzkosti. A energie Býka je ta stabilita, zdravý selský rozum a realita, kterou si – pozor na to – tvoříme jenom my sami. Možná je to o odvaze, jít až za hranici toho, kde jindy zabrzdíme a možná je to i o příležitosti nebát se a vykročit za onu pomyslnou čáru našich vlastních pochybností. Svoji realitu si můžeme kdykoliv přenastavit, pokud budeme chtít. Nasvítit si pomyslnou baterkou tam, kde je šero a nevlídno. Přenastavit si svoje představy o tom, že když uděláme toto, stane se ono. Třeba se nestane vůbec nic. Stačí to vyzkoušet. Ve světle Luny praktického a odvážného Býka můžeme nechat přistoupit k sobě blíž svoje nejistoty, stra...

Jak pečujete o svoje centrum síly a odvahy? Umíte být pevní ve svých rozhodnutích a nebo pak couvnete? Bojíte se svojí vlastní reakce a nebo reakce těch druhých, když se neleknete, když za sebou pevně stojíte, když máte svůj vlastní názor, když se nebojíte být jiní?   Centrum těla - pupeční čakra a solár jsou zodpovědné za všechno, co ve svém životě vytvoříme a nebo nevytvoříme. Když se necháme natlačit do rozhodnutí druhých a tiše trpíme. Když se neozveme a bolí nás pak žaludek. Když spolkneme všechny nespravedlnosti světa a necháme je v břiše pěkně zakvasit a vezmeme si jedlou sodu, aby to tak nepálilo.   Cesta k naší osobní síle vede přes bříško. Přes jeho nejenom sílu, ale i měkkost, pružnost a citlivost. Tady se rodí znovu a znovu oheň naší síly, pochodeň naší odvahy. První seznámení vede přes lehké doteky a naslouchání. Jak se cítím ve svém břiše? Co vnímám pod rukama, když se sama sebe dotýkám, když jdu hlouběji a hlouběji?    Jak vnímám zatvrdl...

Kdy jsme přestali zhluboka dýchat? Kdy jsme se přestali nahlas smát a z hloubi srdce plakat? Kdy jsme se naučili zadržovat svůj dech a svůj hlas a kdy a proč jsme se naučili skrývat svoje pocity a emoce?   Nekonečný proud dechu jako nekonečná inspirace, jako lék, jako uvolnění, jako terapie, jako bdělá přítomnost. Brániční dech – hluboká sonda do našich pocitů a emocí, které zůstaly schované někde hodně hluboko. Manuálně uvolňujeme bránici, propojujeme brániční dech se stimulací pánevního dna, osvobozujeme se od vnitřního napětí, uvolňujeme hluboké emoce, potlačené slzy a hlas našeho zděšení a odporu. Výdechová vlna spolu s hlasem je skvělá uvolňující terapie.   Stres a napětí – hluboký dech nás ukotví v přítomnosti a poskytne nám prostor pro jinou volbu, pro okamžik uvědomění, pro svobodu těla i mysli.   Zadní dech- lehkost zádům a páteři, směřování pozornosti a energie tam, kde jsme už dlouho nebyli a vědomí toho, že dech proudí celým tělem. Nejenom v...

Menopauza je zajímavé a nekonečné téma, které se rozebírá všude. Možná je to dobře, možná, že čeho je moc…   Když jsem před mnoha lety skočila doslova ze dne na den do období klimakteria, nebyl nikdo, kdo by se mnou sdílel pocity, problémy a spoustu mých otázek. Byla to doba, kdy se nahlas o ženském klimakteriu nemluvilo. Ono existuje i mužské klimakterium, samozřejmě, ale o tom se nemluvilo taky a dodnes se to tak nějak přehlíží. Dobrý podnikatelský záměr, pro někoho, třeba, do budoucna 😀   Období klimakteria je náročné. Mění se úplně všechno, protože dochází k útlumu hormonální činnosti a to jen tak bylinkami a meditacemi nevyřešíte.   V době, kdy jsem toto náročné období prožívala já, ženy se o tom styděly mluvit a já tak moc potřebovala to s někým sdílet, ptát se, jak to má jiná žena a co jí pomohlo a za co je zbytečné utrácet peníze…ale moje kamarádky na moje dotazy mlčely a nebo jenom pokrčily rameny s tím, že ony jsou v pohodě. Že se jen...

Tak důležité je zprůchodňovat a uvolňovat svoje tělo, svoji pozici, svoje přesvědčení, svoje názory a celý svůj život. Tam, kde se zastavíme a obrníme, tam, kde odmítneme změnu, jiný úhel pohledu, nový nádech…tam začneme stagnovat. Po těle i po duši. Fascie jsou krásným symbolem naší osobní pružnosti a všechny naše jizvy, porody, úrazy, všechny naše životní boje, prohry a nejistoty se propisují do naší životní existence, do způsobu, jak se hýbeme, jak přemýšlíme, jak dýcháme, jak přijímáme a odevzdáváme anebo stagnujeme. Všichni máme ve svém životě svá soukromá zranění a jizvy, všichni ve svém životě procházíme náročnými životními situacemi, ale to není důvod proč to nezkoušet dál. Cestou jemnosti, cestou sebepřijetí, uvolnění a odevzdání (se) 💜💜💜   Fotečka je moje. Letos jsem oprášila svůj certifikát z kurzu Body and Mind a vrátila jsem se k pilates. Vedu lekce pro ženy a moc mě to baví. Potřebovala jsem změnu. Změnu potřebovalo i moje tělo a moje mysl. Všichni občas p...

Jsou místa, která nás drží a nebo lépe řečeno, jsou místa, která právě teď potřebujeme. Pro svoji pohodu, pro svůj růst, pro svoji inspiraci, pro svůj život. Moje maminka byla designérka tak nějak přirozeně a náš vkusný malý byteček byl plný obrázků, květin, polštářků a lampiček. Bylo pro mě samozřejmostí, že spíše než prostor, který je sterilní a neosobní, vyhledávám místa, která mě rozruší, okouzlí, inspirují a nadchnou. Místa, kde cítím, že tam opravdu někdo žije. Miluji jistou nedokonalost, starý nábytek, bytelný kuchyňský stůl, u kterého se odehrála spousta důležitých rozhodnutí, jen tak zapomenutý hrníček na polici, barevný koncert různých milých doplňků a především lidské teplo a útulno. Proto jsem si od prvního okamžiku zamilovala Itálii, kterou jsme mnoho roků každé léto projížděli naší starou škodovkou stodvacítkou, vzadu s dětmi a psem. Nemohla jsem se nabažit té emoční krásy domů, lidí, doplňků a různých nezapomenutelných koutků krásné Itálie. Na Itálii mám milé vzpo...

Možná to znáte. Někdo vám doporučí krásné léčivé místo, kam se vypravíte a těšíte se na zázrak. Spolu s vámi se tam vypravila spousta dalších lidí, takže se tam všichni sejdete, procházíte se, poposedáváte, prodýcháváte, čekáte…a nic. Možná nějaké šimrání, mravenčení, teplo, chladno…jakže to psali v tom článku?   A to je velká chyba. Očekávat klid a harmonii někde tam venku, pokud ji nemáme nastavenou sami v sobě. Je velká chyba očekávat to, co nedokážeme ani sami přijmout. Protože jsme momentálně nastaveni úplně jinak a pro něco jiného. A to není vůbec o hodnocení a posuzování, není to nic dobrého ani špatného, kam rádi jezdíme, s kým se kamarádíme, jak a kde pracujeme…je to jenom vnější odraz toho, jak to my sami v sobě máme.   Už dávno jsem pochopila, že čistit prostory šalvějí a pelyňkem nemá smysl, pokud si ten prostor za chviličku zaneřádím znovu já sama. Svým nastavením, svými vibracemi, svými myšlenkami. Že nemá smysl přesvědčovat někoho o kouzlu jóg...

Stále v energii Novoluní a stále sledujeme prognózy a zapomínáme sledovat sami sebe. Stále v energii zraněného Lva (ukažte mi nějakého sebevědomého a hrdého Lva, pokud ho znáte) koukáme kolem sebe a zapomínáme koukat sami na sebe. Klasika 😊 A proto se ptám:   Jak se daří vašemu Lvu?   Má dostatek prostoru a sebevědomí, aby si mohl rázně a nekompromisně určit hranice a vymezit svůj vlastní prostor? A nebo si pořád jenom stěžuje a kňourá jako kočka?   Má váš Lev stále kolem sebe tu krásnou prosvětlenou auru velkorysosti a přirozené autority a nebo ho rozhodí první ranní konflikt v tramvaji?   Je váš Lev hravý a charismatický a nebo nepůjde spát dřív, dokud nemá umyté nádobí ve dřezu a pečlivě srovnané zásuvky?   Umí váš Lev lenošit, odpočívat a užívat si a nebo se stále a celý den jenom honí za svým vlastním ocasem v hrůze, že by někdo zahlédl jeho prokrastinaci, u které se (nedej Bože) cítí blaženě?   A kdy naposledy si váš Lev krásně...

  Místo stavění mřížek nebo spíše „mřížky“ okolo sebe, pozoruji a ladím. Vždycky jsme v nějakém prostoru a vztahu…s lidmi, s věcmi, s krajinou, sami se sebou, a když na chvilku zpomalíme, pak cítíme, jak nám v tom je. Už jenom zahrada plná květin a šťavnaté trávy, oblíbený hrníček na našem psacím stole, kde je i spousta dalších důležitých věcí, náš soukromý koutek doma, kde odpočíváme a tvoříme…to všechno s námi ladí a je nám v tom dobře. A pokud ne, můžeme doladit sami…květinami, krystalem, měkkým světlem svíčky, dobrým jídlem, jiskřivou vůní, dokonce i hlasem, hudbou, krásným výhledem z okna, jógou, procházkou lesem….cokoliv nás napadne. Když tvoříme a harmonizujeme svoje okolí, pak ladíme a léčíme sami sebe. Často stačí drobnost, chvilka zastavení a procítění. Uvolnit se, pohrát si s prostorem a s časem,  s náladou, s barvami a tvary.  Vše se děje samo, není třeba o tom přemýšlet, spekulovat a ptát se druhých. Stačí pozorovat a tvoři...

Pokud je naše jógová praxe motivovaná sebezdokonalováním, sebeopravováním, sebevylepšováním a touhou po získání speciálních dovedností, pak už náš výchozí záměr je postavený na tom, že jsme nedokonalí, nevyhovující (komu a čemu ?), špatní a hloupí.  Pokud je naše jógová praxe motivovaná sebepoznáním v momentálním stavu jasné bdělosti a citové a emoční přítomnosti, po touze navázat opět kontakt se svým tělem, se svými pocity a sami se sebou, bez úniku do složitých filozofií a myšlenkových konstruktů, pak můžeme tvořit.  Z lásky k sobě a z lásky k hluboké moudrosti, kterou všichni v sobě máme ॐ

Možná trochu kacířská úvaha, ale nemohu to nenapsat.   Jak už to tak bývá, když otevřeme jedno téma, objeví se spousta dalších podobných témat a všechno se to tak nějak zajímavě propojí. Četla jsem knížku o traumatech, protože kdo neprožil ve svém životě trauma, jakoby nebyl, že. Tak pátráme, propojujeme, diagnostikujeme se a diagnostikujeme i ty druhé…a tak pořád dokola. Takže jsem četla knížku o traumatech a úplně „náhodou“ jsem se propojila se svojí sestřenicí, se kterou jsem se poprvé setkala už hodně dávno, protože naše rodiny na základě jednoho velkého rodinného traumatu přetrhaly všechny vazby a vzájemně jsme se všichni znali jenom z vyprávění těch druhých. Je to jako tichá pošta. Jeden řekne toto, předá to tomu druhému a ten si zase něco přidá anebo pozmění a pošle to dál. A nakonec, když se po letech setkáme a mluvíme spolu, tak zjistíme, že všechno bylo úplně jinak.   Se sestřenicí jsme si dlouho do noci povídaly, přeposílaly jsme si rodinné fotky a upravova...

Náš životní postoj se zrcadlí ve všech našich tělech. Všechno, co se delší dobu odehrává v jemnohmotných tělech, se časem propíše i do fyzického těla. A tam je to už vidět.   Když sbalíte podložku a odcházíte z lekce jógy, pomalu ztrácíte kontrolu sami nad sebou, protože se přepínáte do režimu „po józe“. Zapínáte mobily, povídáte si, myšlenky a starosti přebírají prioritu.   Cestou do šatny si připomínejte, že jóga není jenom hodina a půl na podložce, že na lekcích jógy si to pouze nacvičujeme, právě pro tu jógu bez podložky.   Když odcházíte z lekce jógy, cestou do šatny prodlužujte to poznání a prožitek hlubokého dechu, zpevněného těla, klidné mysli a vnitřního klidu. Protože tak vědomě pracujete na jemnohmotné úrovni a učíte se novým návykům.   Když odcházíte z lekce jógy, občas na to zapomínáte. Ale já to sleduji 😉😊 Fotečka je z jednoho mého worshopu na Slovensku. Pozdravuji Slovensko, moc ráda jsem tam jezdila a stále jezdím 💗 ...

Každou chvíli se posunujeme ve svých objevech, názorech a přesvědčeních. Neříkám, že všichni, ale říkám, že všichni máme tu možnost, pokud chceme. Život běží a my můžeme běžet s ním anebo trucovitě zasednout a koukat, jak všechno běží kolem nás. Letos jsem pojala některá témata jinak, protože jsem si uvědomila symboliku mnoha životních záležitostí a je škoda, zůstávat jenom na povrchu.   Čarodějnice a jejich upalování, usmrcování, dehonestování…tak hluboké téma, které mě poprvé zasáhlo, když jsem byla v Dolních Kounicích a poslouchala vyprávění o Šibeničním vrchu a jeho historii. Tehdy mě poprvé pohltila hrůza z toho, jaké to je být jiná, odstrkovaná a podezřelá. V podstatě z čehokoliv, jak a kdy se to komu hodí. Je to možná temná vzpomínka, ale každá z žen, pokud zrovna neabsolvuje populární ženské kruhy, aby se žensky „vyladila“, pokud nepopírá to, že být ženou, aniž by se neušpinila koketováním s mužskou mocí a mužského pohledu na svět, není...

Dneska mám narozeniny a moje Slunce stojí na nultém stupni znamení Býka. Miluji svého Býčka. Býk je zemité znamení pod vládou planety Venuše a tam, kde to Beran prosadil, tam se dostaví Býk a krásně to doladí. Tady travička, tady kytička, káva s mandlovým mlékem a nějaká dobrota, příjemná melodie z přehrávače, vůně levandule či růže a kočka na polštáři. Býk nikam   nespěchá, chce si užívat krásy a pohody. Není lakomý, ale je majetnický. Rád si pochutnává na šťavnaté travičce ve svojí vlastní ohradě, ale běda, když bez ohlášení ten ohradník přelezete 😀 Býk nese ženskou energii, miluje krásu a harmonii a také ji rád tvoří.   Každý, kdo se narodil se Sluncem ve znamení Býka, si nese s sebou zprávu o majetku z minulé inkarnace či rodové linie (je to jedno). V horoskopu patří druhý astrologický dům Býkovi a tento dům je na téma majetek a moc. Nezralá energie Býka touží po majetku, po penězích, chce se mít dobře a chce mít spoustu autority a moci. Spoje...

 ... pro všechny ženy V neděli to možná začne a možná, že už se to děje delší dobu. Ano, Váhy jsou o vztazích, ale také o vyvažování, hledání rovnováhy, harmonie a také o našich přesvědčeních – jak by to ve vztahu mělo vypadat. A tím myslím ten vztah nejdůležitější, tedy ten, který máme my ženy samy se sebou. Možná si myslíme (myslíme!), že už dávno víme, ale možná jsou to jenom staré vzorce a přesvědčení, které v sobě nosíme, praktikujeme a neaktualizujeme. Co vyzařuji, to přitahuji – svatá pravda a když jsme už u té svátosti, zkusme si definovat, co pro nás znamená, „mít se ráda“. Možná spoustu nákupů, možná dortík a nebo dva, možná uklizený a vyleštěný byt, spokojená rodina… A možná taky klidný partner, pochvala v zaměstnání, obětavost a ochota (někdy i ke všemu)…   Úplněk nám nasvítí, co všechno jsme připravené udělat, aby nás druzí měli rádi. Co všechno jsem připravená udělat, abych byla obdivovaná, oblíbená, populární a nezapomenutelná. Kde všude popřu ...

Miluji přírodu a možná, že to souvisí s dětstvím, kdy jsem léto trávila se svými prarodiči na chatě ve Vráži u Berouna a malá útulná chatička, kterou postavil můj pradědeček, stála přímo uprostřed lesa. Pamatuji si energii brzkého rána, první zvuky za svítání, zpěv ptáků, šepot stromů a noční dupot ježků a klepání veverek na provizorní ledničku, kterou dědeček vyrobil a zavěsil na chatu.   Miluji ranní procházky lesem, kdy se všechno probouzí, všechno voní a rozkoukává se. Stromy se čechrají, vítr v korunách zpívá svoji píseň a potůček krásně bublá.  Příjemně unavená procházkou si sednu na pařez a zavřu oči. Nastavím tvář sluníčku.  Nechám se unést okamžikem…hluboký nádech a hluboký výdech, hluboký nádech a hluboký výdech… a do prostoru prohloubeného dechem se nasune vědomí.   Splynu se zvuky a vůněmi lesa a stávám se stromem.   Splynu s energií trávy a šepotem větví a stanu se celým lesem.   Je to jedna z mých nejkrásnějších ran...

K lekcím jógy patří i sdílení. Jak se máme, jak se cítíme, co je nového… Někdo má zážitek a někdo má zkušenost. A to je moc fajn. Občas potřebujeme slyšet, že v tom nejsme úplně sami, že i někdo jiný si prochází podobným obdobím. Naslouchání, inspirace, sdílení. Tak důležité pro nás, pro naše jemnohmotná těla, protože ne vždy se všechno odehrává v naší režii a ne vždy máme možnost situaci změnit tak, aby byla pro nás příznivější a příjemnější. A pokud dlouhodobě nezvládáme jakoukoliv situaci, pak je tady spousta emocí a pocitů. A ty zůstávají. Dlouhodobě.   Co se mi osvědčilo v náročném období, je nutnost uvědomit si, že pokud nemohu změnit situaci, ve které jsem se ocitla, pak je dobré soustředit se na to, kde můžu něco udělat. Co změnit můžu. A to je už jenom o mně. A to není sobectví, to je nutnost. Především se stáhnout z prostředí, ve kterém mi není dobře, které mě vyčerpává. A nebo vědomě eliminovat dobu, ve které tam nutně musím být. S tím, že ...